Sféry vlivu: minulost či žhavá realita?

Sféry zájmů či vlivu znějí slovníkem studené války, ale na jejich principu funguje svět už po staletí. A nezmizí tím, že jejich existenci budeme pokrytecky popírat. Jak fungují sféry vlivu dnes a jak se podepsaly na aktuální tragédii na Ukrajině?

Brutalita, s níž se prezident Putin rozhodl řešit ukrajinskou otázku, zaskočila většinu pozorovatelů včetně autora těchto řádek. Z ukrajinské tragédie bychom se měli umět poučit. Nikoliv však od jestřábů, kteří odmítají každé hledání kompromisu s protivníkem jako nový Mnichov. Nenesou spolu s Putinem odpovědnost za současné utrpení Ukrajinců? Ani nám příliš nepomůže označovat Putina za zločince, poněvadž hrubě porušil mezinárodní normy, či šílence, neboť jeho útok na Ukrajinu se ekonomicky nevyplácí. Podobné odsudky by měly své opodstatnění, pokud bychom je vztáhli i na některé naše spojence.

Ale ani pak by nám nepomohly pochopit realitu moci a s ní spojený boj o prostor. Mezinárodní politiku nelze redukovat na projekty, normy a hodnoty sdílené mezinárodním společenstvím, jak se domnívají progresivisté, ani na mezinárodní obchod, jak věří ekonomičtí pragmatici. Rozložení moci také nedovoluje ignorovat všechny ruské požadavky, jak radí jestřábi. Progresivisté se od reality vzdálili nejvíce. Někteří soudí, že Putin zaútočil na Ukrajinu, aby odvedl pozornost od klimatických problémů, jiní by Rusko vyloučili z Rady bezpečnosti, další neustále opakují mantru o suverénním právu Ukrajinců vybrat si alianci, aniž by toto právo dokázali zaručit.

Pragmatici smysl pro realitu mají. Zapomínají však, že vztahy mezi státy jsou primárně strategické, až sekundárně ekonomické, že zbraně mají i jinou funkci, než být nakupovány a prodávány a že armáda se liší od hasičů, zdravotníků či policistů. Není tu primárně proto, aby pomáhala při přírodních katastrofách a pandemiích či podnikala post-koloniální protiteroristické expedice, nýbrž aby bránila prostor národního zájmu, který u velmoci zahrnuje nejen domácí teritorium ale i její sféru vlivu.

Novověké státy se utváří během 16. a 17. století jako válečné stroje. Každý z nich se především snaží zajistit a rozšiřovat prostor, kde může bezpečně naplňovat své ekonomické a civilizační zájmy. Nutně přitom na sebe narážejí. Aby se nevyčerpávaly věčnými válkami, vytvářejí kromě stálých armád také instituce a mechanismy minimalizující válečnou destrukci. Navzájem si uznávají jak suverenitu ve vnitřních záležitostech, tak i vnější sféry vlivu, bedlivě sledují mezinárodní rozložení moci, reagují na jeho posuny a intenzivně vyjednávají. Vytvářejí svět, který není nijak zvlášť vlídný ani spravedlivý. Svrchovanost je přiznána jen velmocem, které ji dokáží vojensky obhájit. Ti zbývající jsou odsouzeni k závislosti na jedné z velmocí, pohlcení či riskantnímu balancování. Ale pokud tento svět funguje, chrání všechny před destrukcí totální války.

Nad stovkami německých státečků si takto kdysi rozdělovali vliv Habsburkové, Hohenzolerni, Bourboni i Angličané, italské záležitosti mezi sebou řešili Rakušané, Francouzi a Španělé, o Balkán se dělili vládci Vídně, Cařihradu a Petrohradu. Podle stejného vzoru si v 19. století evropské velmoci a Američané rozdělili celý svět. Slabší trpěli; o Polsko se podělí tři sousedící dravci, zatímco evropští, američtí a japonští imperialisté se vrhnou na upadající Čínu. I velmoci se občas střetly, když ambiciózní hráč testoval, zda ostatní dokáží bránit svoji sféru vlivu. Takové války bývaly krátké a destrukce omezená. Až nová, německá velmoc dvakrát rozpoutala totální válku na dobytí území odpovídajícího její vojenské a ekonomické síle, z Evropy a jejího světa nezůstal kámen na kameni.

Vítězové se vrátili k osvědčené politice. Stalin, Churchill a Roosevelt si rozdělí Německo i sféry vlivu v Evropě a zahájí studenou válku. SSSR i USA se neustále testují v zástupných válkách v Koreji, Vietnamu či Afghánistánu, ale také si dávají pozor, aby se jejich vojáci nikdy nikde přímo nestřetli. Do sfér si vojensky nezasahují. Američané nemají důvod vojensky reagovat na sovětské intervence v Maďarsku či Československu, Sověti nechávají proběhnout americké puče proti levicovým vládám v Íránu a Chile. Na kraj totální války se dostanou, když se Chruščov pokusí instalovat jaderné rakety na Kubě tedy v srdci americké sféry vlivu. Musí ustoupit a rozezlené politbyro ho nakonec sesadí.

Velmocenský mír studené války vyhovuje Moskvě i Washingtonu, ale potlačuje menší státy a provokuje regionální konflikty. Není divu, že čeští disidenti sní o lepším světě. V polovině osmdesátých let přijímají Pražskou výzvu, která volá po rozpuštění Varšavské smlouvy i NATO, po svobodné, demokratické Evropě, po společném světě přátelství a spolupráce. V roce 1989 se zdá, že realita jejich utopii dohnala. Sovětský vůdce Gorbačov hovoří o společném evropském domě od Atlantiku k Vladivostoku a vzdává se vlivové sféry ve střední Evropě. Když však Václav Havel přijíždí jako čerstvý prezident do Washingtonu, dostává se mu od prezidenta Bushe poučení, že USA se na rozdíl od Rusů nehodlají svého vlivu v Evropě vzdát a rozhodně nevítají návrhy na rozpuštění NATO.

Havel se rychle přizpůsobí a pomáhá formulovat nový pohled odpovídající vítěznému opojení Západu. Ideál jednoho světa přátelství a spolupráce zůstává, ale mění se cesta. Už nejde o rozpuštění sfér vlivu a společné budování nového řádu, nýbrž o globální rozšíření americké sféry vlivu, podle amerických představ a podmínek. Původní idealistická rétorika s havlovským patosem pokrytecky maskuje tradiční mocenskou praxi. Pro Střední Evropu je to přesto lákavá alternativa. Nahrává jí rozpad SSSR ústící v chaos. Nová ruská demokracie je pouze maskou džungle, rozvratu a ponížení; to netvrdí pouze Putin, jeho odpůrkyně, nobelistka Světlana Alexijevičová to nemilosrdně vystihuje v Době z druhé ruky.

V devadesátých letech dávají ruští představitelé najevo, že chtějí rovnoprávnou spolupráci se Západem, ale že na rozdíl od Německa, Japonska, Velké Británie či střední Evropy nebudou pouze dalším z amerických vazalů. Této linie se držel zpočátku i Vladimír Putin. Američané a jejich spojenci Rusy obvykle zdvořile vyslechli, ujistili o svém hlubokém respektu, poučili o lidských právech a občas podepsali šek. Ale ani ve snu by je nebrali vážně. Proti zájmům Moskvy a většinou i proti mezinárodnímu právu bombardovali Srbsko, Irák, Libyi či Sýrii, nastolovali svoje vlády na Ukrajině a v Gruzii. Chovali se jako tradiční velmoc, která vznešenou rétorikou maskuje mocenský zájem, nakonec té rétorice sami uvěřili. Rozšiřovali svůj vliv, dokud nenarazili na protisílu.

Nejprve to byli islamisté v pouštích Iráku a horách Afghánistánu. Od konce prvního desetiletí našeho století se další protisilou stává Rusko, které částečně obnovilo své velmocenské postavení. Uťalo západní podporu „občanské společnosti“ usilující o změnu režimu a modernizovalo svoji armádu. Opakovaně dalo najevo, že v Bělorusku, na Ukrajině, na Kavkaze či ve střední Asii se nehodlá vzdát vlivu ve prospěch Washingtonu. Západ odpovídal frázemi o demokracii a suverenitě, tedy o pojmech, které uznával jen, když se mu to hodilo. Místo velmocenské dohody s Ruskem testoval jeho ochotu přetahovat se o Gruzii či Ukrajinu. Pak začalo testovat Rusko a získalo dojem, že na skutečný souboj Západu chybí vůle i síla. To jsou kořeny dnešní ukrajinské tragédie.

Namísto aby se Rusko pokusilo Ukrajinu přesvědčit atraktivní nabídkou, vsadilo na brutalitu. Invazí podnikl Putin velmi riskantní krok, který ho může v případě neúspěchu zničit. Ale může také uspět. Bez ohledu na výsledek nám jeho politika nic dobrého nepřinese. Vezměme si tedy alespoň dvě poučení. Sféry vlivu nezmizí tím, že o nich přestaneme mluvit nebo je budeme pokrytecky popírat. Dohoda velmocí nebývá spravedlivá, ale pokud násilí a nespravedlnost minimalizuje, je lepší alternativou než jejich válka.